1. Jak ses dozvěděl o povodních ve Španělsku a co tě motivovalo tam jet pomáhat?

Pomáhal jsem při povodních v Česku, konkrétně ve Slezsku, a už tehdy jsem viděl, jak hluboké stopy taková katastrofa zanechává. Když jsem z médií a od našeho vedoucího Davida Macouna slyšel o situaci ve Španělsku, nemohl jsem zůstat stranou. Věděl jsem, co to obnáší, ale ve skutečnosti to nebylo těžké rozhodnutí, přestože jsem tušil, že to nebude lehké tam jet.

2. S jakou organizací jsi tam jel pomáhat?

Jsem scientolog, takže jsem byl součástí týmu Dobrovolných Duchovních. Ačkoli jsem odjížděl sám, necítil jsem se osamělý. Naopak, podpora našich českých členů a příznivců mi dodávala sílu, a ve Španělsku mě přijali místní kolegové s otevřenou náručí. Přítomnost takových lidí je neocenitelná, zvlášť v momentech, kdy máte pocit, že vám docházejí síly.

3. Jak probíhala příprava na cestu?

V přípravách to nebylo složité, i když letecká doprava kladla určitá omezení. Naštěstí Španělsko má mírné klima, takže nebylo třeba mnoho věcí. Ale emocionálně to byla jiná výzva. Představa, že jedu do míst, která jsou zpustošená, nebyla příjemná.

4. Jak to na místě vypadalo, když jsi přijel?

Přestože už uplynul nějaký čas od povodně, materiální škody byly obrovské. Vidět zničené domy, nánosy bahna a ohromné množství aut, která byla doslova znehodnocená vodou, bylo jako z apokalyptického filmu. Říká se, že tam bylo zničeno na 120 tisíc aut. To číslo je obrovské, ale vidět to na vlastní oči – to vás zasáhne jinak.

5. Kde jsi byl ubytován?

Jeden laskavý muž, který podporoval Dobrovolné Duchovní, mi nabídl ubytování kousek od valencijské mise. Je to zvláštní pocit – člověk je daleko od domova, v cizí zemi, ale díky lidem, jako byl on, se cítíte vítaní.

6. Jaká byla situace s jídlem a vodou?

Materiální zázemí bylo dostatečné. Jídlo, voda – to všechno bylo k dispozici. Ale to největší, co chybělo, byly lidské ruce. Těch nebylo nikdy dost. Právě lidé, kteří byli ochotní pracovat, čistit, opravovat, byli v té chvíli tou nejdůležitější „surovinou“.

7. Jaké úkoly jsi na místě vykonával?

Byla to tvrdá práce. Jedním z nejsilnějších zážitků bylo, když jsme několik dní vyklízeli sportovní halu. Dřevěná podlaha byla naprosto zničená. Kolegové ji museli rozrušit strojem a my následně ručně vyklízeli až 20 cm bahna a vody. Desítky kubíků hmoty jsme museli přemístit, aby hala mohla být provizorním útočištěm pro vojáky a policisty. Byl to nekonečný proces – špinavý, vyčerpávající, ale s každým krokem jste věděli, že to má smysl.

8. Jak fungovala domluva s místními?

Jazyková bariéra byla skutečná. Španělsky neumím a angličtina nebyla všude samozřejmostí. Ale tam, kde chyběla slova, přicházelo na řadu pochopení. Gestikulace, pohledy, někdy i úsměv stačily na to, abychom si porozuměli. Přesto to nebylo jednoduché – v krizových situacích je každé nedorozumění cítit mnohem intenzivněji.

9. S jakými dalšími skupinami jste spolupracovali?

Pracovali jsme bok po boku s hasiči, policií a armádou. Hasiči byli nepostradatelní – jejich technika a disciplína byly obdivuhodné. Ale spolupráce nebyla jednosměrná. I oni ocenili naši ochotu a organizovanost. Byla to symbióza, která dává člověku pocit, že spolu dokážeme cokoliv.

10. Co ti utkvělo v paměti jako nejsilnější zážitek?

Nejsilnější bylo vidět zkázu, ale zároveň i odhodlání lidí. Různé skupiny, které se spojily, aby pomáhaly. Cizí lidé, kteří se nikdy předtím nepotkali, spolu pracovali jako sehraný tým. Bylo to, jako by vás ta situace donutila vidět svět jinak – svět, ve kterém stále existuje naděje.

11. Přinesla ti tato zkušenost nějaké nové pohledy na svět?

Rozhodně. Uvědomil jsem si, že nejsme tady jen pro sebe. To, co se stane jinde, se nás všech dotýká. A máme-li možnost pomoci, měli bychom ji využít. Ta zkušenost mě znovu přesvědčila, že lidé dokážou být neuvěřitelně silní a laskaví, když na tom opravdu záleží.

12. Pokud bys měl možnost jet znovu, udělal bys to?

Bez váhání. Ačkoliv příště bych si lépe připravil jazykové základy – alespoň pár španělských frází, které by usnadnily komunikaci. Ale jinak bych nezměnil nic. To, co jsem viděl a zažil, je součástí toho, co mě formovalo, a nikdy bych to nechtěl vyměnit za nic jiného.