Použijeme předchozí příklad ženy, která byla sražena k zemi, kopnuta a bylo jí řečeno, že za nic nestojí a že si neustále mění názor, abychom viděli, jak se původní engram ‚probouzí.‘ Později, když její současné prostředí obsahuje dostatek podobností s prvky obsaženými v engramu, zažije reaktivaci tohoto engramu.

Například, pokud by jednoho večera tekl kohoutek a ona slyšela zvuk projíždějícího auta venku (obojí se dělo během původního engramu) a současně by ji její manžel (muž z jejího engramu) káral kvůli něčemu podobným tónem hlasu, mohla by pocítit bolest v boku (kde byla dříve kopnuta). A slova pronesená v engramu by se mohla stát také příkazy v přítomnosti: mohla by cítit, že za nic nestojí, nebo získat představu, že si neustále mění názor.

Reaktivní mysl říká ženě, že se nachází v nebezpečném prostředí. Pokud tam zůstane, bolest v oblastech, kde byla týrána, by se mohla stát predispozicí k nemoci nebo chronickou nemocí sama o sobě. Tento fenomén ‚probuzení‘ starého engramu se nazývá restimulace.

Reaktivní mysl není pomocníkem pro přežití člověka z toho prostého důvodu, že ačkoli je dost odolná na to, aby vydržela během bolesti a ‚bezvědomí,‘ není příliš inteligentní. Její pokusy ‚zabránit člověku, aby se dostal do nebezpečí‘ prosazováním obsahu svých engramů mohou způsobit nevyhodnocené, nevědomé a nechtěné strachy, emoce, bolesti a psychosomatická onemocnění, bez kterých by se člověku žilo mnohem lépe.