Všude dobře, doma nejlíp. Asi není důvod pochybovat o tom, že teplo domova vyhledává každý člověk, že každý člověk touží žít někde, kde se bude cítit bezpečně, kde bude sám sebou, kde bude s těmi, se kterými je mu dobře. Co když ale přijde něco, kvůli čemu o takový domov ze dne na den přijde? Nikoliv vlastní vinou, bez šance tomu předejít. Lenka Kryštofová z Humpolce a David Macoun z Plzně byli jedni z těch, kteří se dobrovolně vydali pomáhat lidem do oblasti Jesenicka, kterou začátkem září postihla ničivá povodeň. Velká voda s sebou odnesla auta, lávka, mosty, silnice, stromy i domy. Bezradnost. Tak pojmenovali hlavní emoci, kterou četli v očích tamních obyvatel. Tedy hlavně na začátku své dobrovolnické mise. Když se totiž pustili do práce, nejen že přibývalo těch, kteří se mohli do svých domovů zase vrátit, ale přibývalo také naděje, že když se lidé spojí a navzájem si pomohou, mnohem snadněji se překonávají nástrahy, které život umí připravit, a zároveň vznikají silná a opravdová přátelství na celý život.

Lenka Kryštofová a David Macoun se do obcí na Jesenicku nejvíce postiženými letošními povodněmi vydali pomáhat s odklízením následků, aby se co nejvíce rodin mohlo vrátit co nejdříve zase zpátky domů. Původně si tedy mysleli, že odjedou na víkend, ostatně stejně jako další dobrovolníci, ale když na místě zjistili, kolik práce je třeba odvést, zvlášť před blížící se zimou a Vánocemi, rozhodli se, že zůstanou déle. Opustili tak na čas své vlastní starosti, svou vlastní práci, své rodiny, aby mohli podat pomocnou ruku tam, kde byla v tu chvíli podle jejich svědomí skutečně potřeba. „Někdy člověk řeší, jestli půjde nakoupit dnes, nebo až zítra, že se na něj někdo ošklivě podíval, že se mu nedaří to a ono… Ale tady vidíte, že lidé opravdu bojují o život, o svůj domov. To se vůbec nedá srovnávat, najednou vám všechny všední problémy přijdou tak strašně nedůležité,“ mínila Lenka Kryštofová, která se k dobrovolnické skupině připojila spolu se svým manželem. David Macoun ji doplnil s tím, že se často právě i na Jesenicku setkávali s lidmi, kteří jim říkali, jakou dobu se honili za „barákem“, za majetkem. A najednou je všechno pryč. „Co vám ale nikdy nikdo nevezme, jsou dobré vztahy, že si jako lidé umíme a chceme navzájem pomoci,“ dodal Macoun.

Dobrovolníci pod vedením Davida Macouna

• pomáhali po povodni na Jesenicku od 17. září do 28. září 2024.
• vyčistili více než 120 budov, především od bahna a vody.
• umožnili téměř 200 rodinám vrátit se zpět do jejich domovů a do života.
• přivezli čtyři dodávky humanitární pomoci.
• poskytli kolem stovky „assistů“ (individuální duchovní pomoci lidem v náročném období).
• odpracovali více než tři tisíce dobrovolnických hodin.

Dobrovolnická skupina, které byli David Macoun s Lenkou Kryštofovou součástí, čítala zhruba 250 lidí. Respektive tolik členů komunikovalo v rámci on-line konverzace sloužící k organizaci celé výpravy. „Na místě se nás vystřídalo asi 120. Ti, kteří nemohli přijet, se snažili pomoci i jinak. My jsme přímo v obcích mapovali situaci, zjišťovali, co je zrovna potřeba, to jsme pak do naší skupiny napsali a domluvili se, kdo co může poslat a pošle,“ vysvětlil David Macoun. Právě vynikající organizace celého dobrovolnického týmu byla podle obou dobrovolníků naprosto zásadní. „Myslím si, že když jedete pomáhat jako jednotlivec, tak nikdy neodvedete takovou práci, jako když se přidáte k někomu zkušenému,“ mínila Lenka Kryštofová.

Oba se shodli na tom, že pro každou dobrovolnickou složku je nejzákladnější soběstačnost. Aby nedorazila na místo a neočekávala, že se tam o ní někdo postará. „Takže jsme přijeli do Jeseníku na náměstí, měli jsme vlastní matrace na spaní, vlastní jídlo. Spojili jsme se v tom místě s koordinátorem, který nám jen řekl, že jestli nic nepotřebujeme, máme si sami najít dům, který potřebuje uklidit, a do něj nastoupit. To byla tamní základní umělecká škola a vedle penzion. Ten bylo nutné dát dohromady i z toho důvodu, aby zde mohli vařit pro ostatní. Posléze jsme po dalších telefonátech zjistili, že je na tom zle Písečná. Takže jsem volal panu starostovi, který měl telefon přesměrovaný na manželku, protože nestíhal. Hovořil jsem tedy s paní starostovou, která jen řekla, ať přijedeme co nejdříve, pokud jsme samostatní. Čekala nás na úřadě, vzala nás za velitelem hasičů, ten nám ukázal na mapě, kam máme jet, a my fungovali,“ popsal ve stručnosti David Macoun, který sám vede dobrovolné hasiče a má zkušenosti jako koordinátor Scientologických dobrovolných duchovních z podobných dobrovonických misí doma i ve světě.

Lenka Kryštofová si v té souvislosti vzpomněla ještě na vlastní „aha moment“. „Já jsem byla členem takzvaného chemického týmu, který chodil po už uklizených domech a měl na starosti dezinfekci. No a dostala jsem se třeba i k tomu, že jsem potřebovala smotat béčkovou hasičskou hadici. Nejen, že je strašně těžká, ale když ji navíc máte mokrou, od bláta… K tomu si představte, že na místě chybí silnice, přístupové cesty, které voda totálně zničila, a vy musíte všechno tahat ručně stovky metrů. V tu chvíli jsem si říkala, že taková dovednost je vlastně o moc důležitější než jiné, které ovládáte, ale pro praktický život jsou naprosto nepodstatné,“ usmála se.

K tomu David Macoun podotkl, že každý kdo chtěl pomoci, dostal svůj úkol tak, aby byl užitečný. „Přihlásili se nám třeba lidé, kteří mají problémy se zády a nemohou tahat těžké věci. Vedle toho tam byli zase ti, kteří chodí do posilovny a jsou trénovaní. Nebo ti, kteří s takovou situací nemají zkušenosti. Pak už je to pro velitele o tom, že si musí poskládat skupinky tak, aby všichni měli uplatnění, učili se od sebe, zastoupili se. Zkrátka a dobře: pokud chce člověk pomoci druhým, byl by hřích odmítnout ho. Pro každého se najde práce – a žádná není méně nebo více podstatná,“ zdůraznil.

S dobrou koordinací pomoci souvisí nejen to, že „žlutí andělé“, jak se dobrovolníkům pod vedením Davida Macouna díky žlutým bundám přezdívalo, dokázali práci, kterou dostali na dva dny, odvést za půl dne, ale také to, že když tamní obyvatelé viděli výsledky na vlastní oči, postupně začali věřit tomu, že mají naději vrátit se k normálu. „Často jsme slýchávali, že když nás vidí v akci, vléváme jim novou krev do žil a vracíme naději, že je šance dát vše zase do pořádku. A to zase nás nesmírně nabíjelo, protože jsme věděli, že naše pomoc má smysl,“ řekla Lenka Kryštofová. „Byli jsme neskutečně hrdí, když nám ti lidé děkovali, a to několikrát, stále dokola. Já říkám, že pomoc druhým je nejnávykovější droga,“ dodal s úsměvem Macoun s tím, že už se nemohou dočkat, až v únoru dorazí zase zpátky na místo – ale tentokrát na ples, který v jedné z obcí plánují a na který je pozvali.

Přes všechny krásné, lidské momenty, které na Jesenicku zažili, ale samozřejmě zůstává vědomí toho, že řada domů byla zničena a tamní obyvatele čeká mnohem delší, náročné období. „Stáli jsme například v jednom domě, kde bylo 40 centimetrů vody v obytné části, a vedle vidíte dům, kterému půlka chybí. Pak jste zase o dva baráky vedle, kde vám pán vypráví, jak příval vody strávil v patře svého domu, a když viděl, jak se všude valí dřevo, klády, tak ještě sešel dolů a otevřel okna i dveře, aby voda protekla a nenapáchala mu další škody ještě právě na oknech a dveřích,“ vyprávěla Lenka Kryštofová. K tomu se počítají škody na obecním majetku: jen obnovení alespoň části zničených silnic a cest může trvat i mnohem déle než dva roky. „Co pro ty lidi bylo asi nejhorší, byl fakt, že už si zažili jedny povodně, a to v roce 1997. Jenže ty podle nich byly poloviční oproti letošním. A k tomu vnímají, že se to může stát znovu,“ podotkla Kryštofová. David Macoun zmínil, že hovořil s jedním mužem, kterému voda strhla celý dům. „Byl rozhodnutý, že už tady nezůstane, že si nechá jen zahradu a odejde jinam. Jenže většina těch lidí myslí naopak na to, aby se do svého domu a svého života vrátila co nejdříve zpátky. Nechtějí slyšet o tom, že by měli odejít jinam. A je to pochopitelné – mají k tomu místu vztah, žijí tam léta, mají tam rodiny, příbuzné, přátelé. Těžko by se jim odcházelo, je to zkrátka jejich domov se vším všudy,“ uvedl Macoun.

Pokud se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, nebo že humor léčí, zkušenost je taková, že opravdu nejde o prázdné věty. „Vyslechli jsme si silné lidské příběhy, viděli jsme lidskou bezradnost na vlastní oči, ale zároveň jsme viděli i velkou naději, sílu a odhodlání, že člověk dokáže zvládnout opravdu leccos, že všechno má řešení a že vůbec není žádná ostuda, když si řeknu o pomoc, pokud ji potřebuji. K tomu jsme zažili i spoustu vtipných okamžiků. Jestli nám něco pomáhá, abychom se i v nejtěžších chvílích našeho života nezbláznili, je to humor,“ zamyslel se David Macoun a podělil se o jeden z příběhů. „V chemickém týmu jsme měli jednoho vtipálka. Zrovna byl v jednom domě a nemohl se dostat do lednice. Tak vyšel ven a oslovil dobrovolného hasiče, jestli by mu nepomohl ji otevřít. Hasič šel dovnitř, panty vypáčil, lednice se otevřela a veškerý ten smrad zkaženého jídla a masa se vyvalil ven. A to je opravdu něco neuvěřitelného. Hasič vyběhl beze slova ven, celý zelený, a všichni, kteří to viděli, jen mlčky čekali na to, až jim řekne, co tam viděl, co ho tak vyděsilo. Najednou někdo dostal odvahu a zeptal se, co se stalo, jestli tam někdo zemřel. A ten náš vtipálek odpovídá: Hele, v pohodě, to bylo mrtvý už dávno před povodní.“

Na otázku, jestli se jako dobrovolníci setkali třeba i s kritikou nebo zpochybňováním potřeby pomoci lidem zasaženým povodní, odpověděli, že za celou dobu zaznamenali možná jeden negativní komentář, který nebyl ani tak negativní, jako spíše hloupý. „Jsou mezi námi zkrátka lidé, kteří pindají na adresu nejrůznějších dobročinných aktivit. Ale upřímně si myslím, že jich je minimum – jen platí, že prázdný sud nejvíc duní, takže jsou mnohdy ty jednotky hlasů slyšet víc než většina. Moje přesvědčení, že všichni lidé jsou v zásadě dobří, jen se jim někdy staly nehezké věci, které je poznamenaly, ale to ještě není důvod k tomu je úplně odsoudit, se i tentokrát potvrdilo,“ uzavřel David Macoun.

Aneta Slavíková

Odkaz na původní článek